|
|
| Hrad
Oltářík |
| |
 |
| Celkový
pohled na torzo paláce od
severovýchodu (foto:
Martin Chvátal) |
| |
Hrad Oltářík, jehož jméno má zjevně symbolický podtext, zbudoval zbohatlý husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Literatura tradičně uvádí, že se tak stalo
již někdy po bitvě u Ústí nad Labem r. 1426, nedávné výzkumy však tento názor zpochybňují. Když totiž kronikář Bartošek z Drahonic vypočítával k r. 1435 Jakoubkovy majetky, Oltářík
nezmiňuje. Jako oprávněnější se jeví názor A. Sedláčka, že stavba Oltáříku proběhla až někdy ve čtyřicátých letech 15. století; první přímá zmínka o hradu pochází z r. 1450, kdy ho
Jakoubek z Vřesovic zastavil Janovi z Polenska. K výplatě Oltáříku ze zástavy už Vřesovcové nikdy nepřistoupili a tak ho r. 1468 syn Jana z Polenska Mikuláš zastavil bratřím Janovi
a Oldřichovi Zajícům z Házmburka. Od Zajíců získali Oltářík neznámo kdy páni z Illburka. Další výslovná zmínka o něm pochází až z r. 1531, kdy Vilém mladší z Illburka na Ronově
odkázal majetky do doživotní správy své manželce Anežce z Helfenštejna. Té byl uvedený stav potvrzen r. 1544. Tehdy se však už hrad Oltářík uvádí jako pustý. Bezpochyby doplatil
na změnu filosofie a aspirací šlechty s koncem středověku, která už v 16. století o nepohodlný, extrémně položený hrad neměla zájem. Jako pustý se pak Oltářík připomíná ještě
v letech 1576 a 1612. Později bylo jméno ruiny zapomenuto a vžil se pro ni název Hrádek; původní jméno hradu znovu objevil až v 19. století F. A. Heber.
Podoba hradu Oltáříku vycházela z trpkých zkušeností se zranitelností ostrožných hradů doby Karla IV. a zejména Václava IV., jež se plně projevila za husitských válek. Pro stavbu
hradu byl proto vybrán obtížně přístupný vrchol solitérně stojící čedičové kupy (566 m n.m.) nad osadou Děkovka. Taková volba extrémně omezila nejen možnosti potenciálního útočníka,
ale i samotného stavebníka. Jediný přístup ke hradu zprostředkovávala zpevněná cesta, jež se obtáčí okolo kopce. Na západě, pod vrcholovým skalním blokem, ústí přístupová komunikace
do nevelkého prostoru, který byl ohrazen dřevohlinitou fortifikací a tvořil tak předhradí. Příchozí tudy pokračoval při okraji prudkého svahu dále na východ, kde byla cesta přehrazena
ke skále přiléhající subtilní věžovitou bránou složitějšího stavebního vývoje. Proměnlivá šířka průjezdu (160 – 182 cm) umožňovala – oproti starším předpokladům –, aby do hradu mohly
vjíždět i vozy. Za bránou se komunikace dělí. Napravo se láme do protisměru a stoupá na plošinku ležící při západní patě vrcholu skály, kde zřejmě stávala jedna či dvě hospodářské
budovy lehčí konstrukce. Druhé rameno přístupové komunikace pokračuje dále k severovýchodu podél hlavního vrcholu, kterého nakonec dosahuje oklikou od východu. Temeno ze severu,
západu i jihu zcela nepřístupné skály zaujímal lichoběžníkový donjon se zaoblenými nárožími na užší západní straně. Značně nerovný vrchol skaliska způsobil, že místnost v přízemí
věže zaujímala pouze její východní část; osvětlovala ji dvě štěrbinová okénka. V patře se nacházel jediný rozměrný sál, který od severu osvětlovalo okno se segmentově zaklenutou,
dovnitř se rozevírající nikou a okno či arkýř na jižní straně. Vstup do věže umožňoval portálek dosažitelný po obezděné schodišťové rampě z nástupní plošinky na východě. |
|
|
|
|
