Za husitských válek, v letech 1421 - 1423, zuřily na Litoměřicku ostré boje. Hlavním cílem kališníků bylo ovládnutí Litoměřic, které měly v severních Čechách
klíčový strategický a ekonomický význam. Většina úrodného území Třebušínské kotliny ležící severovýchodně od Litoměřic tehdy již více než sto let náležela býčkovické komendě Řádu
německých rytířů; řádoví rytíři komendu opustili r. 1409. Pozici významného lokálního hráče pak začal postupně získávat Křišťan ze Žernosek, který seděl na tvrzi ve Vinném mezi
Býčkovicemi a Třebušínem. Po vypuknutí husitských válek se Křišťan zařadil k předním spolupracovníkům husitského hejtmana Jana Žižky z Trocnova; ten na jaře r. 1421 jeho podpory
využil a do Třebušínské kotliny přitáhl s početným vojskem. Spolu se svým bratrem Jaroslavem a Křišťanem ze Žernosek se Žižka vzápětí pokusil o násilné ovládnutí Litoměřic, což
se ale nezdařilo. Proto se následně rozhodl zřídit v Třebušínské kotlině vlastní opěrný bod, který by mu posloužil jako sídlo a současně i základna pro operace kališníků v oblasti.
Ke stavbě přistoupil Žižka s velkou důkladností a jistě zde využil všech svých hlubokých vojenských zkušeností, takže s nově vybudovaným hradem se co do obranných kvalit mohlo – nejen
v českých zemích – měřit jen máloco. Ještě v červnu 1421 musel Žižka odjet na Čáslavský sněm (na němž se rokovalo o jednotě husitů) a vedením stavby pověřil svého bratra Jaroslava,
jemuž patrně pomáhal Křišťan ze Žernosek. Momentu překvapení, jakož i skutečnosti, že Kalich ještě zřejmě nebyl dokončen, se pokusil využít Zikmund z Vartemberka, úhlavní nepřítel
husitů v oblasti. Jeho útok na hrad však byl odražen a Vartemberk byl nucen ustoupit, zanechavše v Třebušínské kotlině posádku. Ta si – podle všeho ještě v průběhu obléhání – vystavěla
na protější skalnaté homoli nad Řepčicemi hrad Pannu, který se stal strategickou protiváhou Kalicha (ve dvacátých letech 15. století zbudovali katolíci proti Kalichu – nad
Kotelicemi – ještě jeden hrad: Litýš). Ne však nadlouho: po dvojím obležení – v letech 1422 a 1423 –, když ve druhém případě obléhatelům nejspíš velel sám Žižka, Panna padla a oba
hrady pak byly pevnou oporou husitství až do konce válek. Žižka na Kalichu bydlel (naposledy je zde jeho pobyt doložen v červenci 1423) a psal se po něm, což je neklamným důkazem,
že i přes světskou skromnost jej považoval za své osobní vlastnictví. Po Žižkově smrti zdědil Kalich jeho bratr Jaroslav (padl v září r. 1428 u Bechyně) a sestra Anežka. Vzhledem
k tomu, že i po Lipanech zůstala posádka hradu veskrze husitskou, byla její činnost pokládána za nezákonnou a tak r. 1437 nařídil císař Zikmund zbořit hrady Kalich a Pannu, protože
se na nich „usadili lupiči.“ Vykonavatelem nařízení se měl stát starý Žižkův nepřítel Zikmund z Vartemberka. Panna byla obležena nejpozději v lednu 1437 a po několikatýdenním
obléhání a zajetí velitele její posádka kapitulovala. Po vyvrácení Panny císařské vojsko oblehlo Kalich. Tehdy však podle všeho došlo k obratu v situaci. 4. března 1437 dal císař
Zikmund býčkovické zboží s hrady Kalichem a Pannou do zástavy Heníkovi z Valdštejna, který měl se Zikmundem z Vartemberka spor o nedalekou Leštinu. Velitel obléhaných Jan Řitka
z Bezdědic byl v tomto sporu Heníkovým spojencem a proto se Heník postavil proti plánu Kalich zbořit. Od dalšího dobývání hradu bylo nakonec upuštěno a k narovnání sporu mezi
Heníkem a Janem Řitkou na straně jedné a Zikmundem z Vartemberka na straně druhé došlo v červenci 1438. Heník však Kalich zakrátko – někdy mezi lety 1438 – 1441 – z neznámých
důvodů ztratil a jeho novým vlastníkem se stal Vilém z Illburka. Ten držel Kalich po mnoho let. Nakonec se však přidal k odpůrcům krále Jiřího, jejichž hrady se r. 1467 staly
cílem rozsáhlého útoku královského vojska. Všechny tehdy obležené hrady, mezi nimiž byl zřejmě i Kalich, nakonec kapitulovaly. Král Jiří následně Kalich svěřil svému věrnému
straníkovi Petru Kaplířovi ze Sulevic. Skromně zařízený hrad byl užíván do konce 15. století. V roce 1496 se dostal do držení Vartemberků a ti jej připojili k hradu Litýši.
Poslední indicií, že snad přečkal přelom 15. a 16. století, je schematické vyobrazení na Klaudyánově mapě Čech z r. 1518. Při prodeji býčkovického zboží v r. 1544 je uváděn
pouze pustý hrad Litýš, o Kalichu však není při této příležitosti ani zmínka; nepochybně byl již pustý a možná, že někdy předtím za neznámých okolností vyhořel. V zápise jezuitů
z r. 1649 se již uvádí jen "les a kopec Kalich, kde zámek stával" a r. 1679 je Kalich označen jako "neobývaný a zřícený zámeček". V 19. století se stal pustý hrad předmětem různých
romantických a buditelských aktivit, k nimž patří i zřízení brzy zaniklého hostince a vyhlídkového pavilonu.
Hrad Kalich stával na vysokém skalnatém kopci nad Třebušínem (538 m n.m.). Staveniště bylo pro výstavbu pevnosti zvoleno neobyčejně příhodně: táhlé ploché temeno strmé hory,
které bylo značně nepřístupné a přitom nabízelo dostatečný prostor pro výstavbu rozsáhlého opevnění. Původní přístupová cesta vedla z Třebušína podél východního úpatí hradního
vrchu do sedla na severu, odkud stoupala směrem na jih vzhůru serpentinami a ve svém finálním úseku měla podobu zářezu ve svahu na západě. V místě serpentin procházela cesta ležením
vojenského oddílu, který byl obehnán opevněním lehčí konstrukce; na severozápadní a východní straně mělo toto opevnění formu okopů pro střelce, což je v tak rané době velmi neobvyklé.
Po průchodu vojenským ležením se příchozí dostal pod kontrolu ještě důkladnější. V délce bezmála sto metrů před první bránou vlastního hradu ji zajišťovalo nad cestou zbudované
protáhlé zemní opevnění, které sestávalo z úzkého zemního koridoru a rozšířeného polygonálního baštovitého postavení na jeho severním konci. Bašta, kterou po obvodu obíhal ještě
příkop a val, mohla sloužit i k postavení těžkých děl. Technologické provedení vysunutého opevnění – ale i prakticky veškerého hradního opevnění – bylo od běžných středověkých
hradů zásadně odlišné: fortifikace neměly podobu „klasických“, na maltu pojených hradeb, nýbrž zemních náspů vyskládaných z nasucho kladených trachytových desek, které na korunách
nesly dřevěné nástavby, v soudobé češtině označované jako „sruby“. Poté, co přístupová cesta minula zemní opevnění, dostal se příchozí pod mohutnou skálu, která vymezuje plochu
nádvoří vlastního hradu na severní straně; stavba, která se tyčila na jejím temeni, stojí opravdu za pozornost. Podle staleté tradice se mělo jednat o válcový bergfrit s patrem
vysázeným na krakorcích a připomínající tak tvarem kalich, což však bylo archeologickým výzkumem v r. 2016 definitivně vyvráceno. Skutečnost je však ještě mnohem zajímavější než
legenda, protože objekt na severní skále měl podobu samostatného okrsku obehnaného dokola zemními náspy s roubenými nástavbami; vrcholovou plošinu v centru objektu zaujímal srub.
Podobu horní části objektu, která mohla mít skutečně formu jakési střelecké terasy a navozovat dojem kalichovitého tvaru celého objektu, bude ještě třeba dále zkoumat; i tak je
už ale jasné, že se jedná o stavbu, která nemá obdoby na žádném evropském hradě. Jejím účelem byla bezpochyby jednak kontrola přístupové cesty, jednak případná eliminace vysunutého
opevnění, pokud by je obsadil nepřítel, a obecně všech níže položených fortifikací. Jednou z nich je široký, pro střelce upravený násep, který se táhne pod severním skaliskem směrem
na jihozápad a jehož úkolem byla kontrola níže položeného svahu. Opačným směrem, tedy od severu na východ a jih, se při patě severního skaliska táhne úzký příhrádek, jímž musel
příchozí projít, aby dosáhl hradního nádvoří. Příhrádek vymezovala na vnějším obvodu fortifikace z nasucho vyskládaných kamenů a přepažovaly ho dvě, možná tři brány. Poslední z těchto
bran, kterou se vstupovalo do nádvoří, mívala podobu mírně nepravidelné hranolové věže o rozměrech zhruba 9 × 6,5 m s vnějším portálem se segmentovým záklenkem. Za bránou se rozkládalo
jádro o půdorysu nepravidelného trojúhelníku, jež bylo vymezeno na západě kolmými, někde až převislými skalními stěnami a na východě obvodovou fortifikací. Ta měla podobu 150 cm silné
zemní podnože z nasucho vyskládaných kamenů, která byla na koruně vybavena srubovou konstrukcí. Protože však východní stranu nádvoří chránil „jen“ velmi strmý svah, byla v tomto svahu
vedena rovnoběžně s opevněním nádvoří obranná linie ještě jedna. Tvořil ji mimořádně mohutný násep, jehož šířka při patě činí 4 m a výška na vnější, výrazně vyšší straně rovněž zhruba
4 m. Líce náspu jsou vyskládány z kamenů kladených nasucho, přičemž vyšší vnější strana má kónický tvar a plentu s odskoky podle výškových úrovní. Horní část fortifikace tvořila
na Kalichu „obligátní“ srubová konstrukce. Ze skály, jež uzavírá hradní areál na jihu, se otevírá čarokrásný výhled do kraje. Věž zde stojící byla hranolová a měla charakter donjonu;
podle tradičního, nikoliv však bezpečně průkazného názoru se jednalo o obydlí samotného Jana Žižky. Dnes lze z této věže na místě spatřit už jen sotva viditelné zbytky základů, zejména
fragment severního nároží. Prostor rozlehlého nádvoří mezi věžemi vyplnily budovy, z nichž nejvýznamnější byl dlouhý obdélný palác v severní sousedství donjonu. Z paláce se dochoval
zbytek segmentovou klenbou zaklenutého sklepa o neznámé délce a šířce zhruba 3 m. S palácem sousedí na severu prostor mezi přitesanými skálami, kde bývala dnes zcela zasypaná cisterna
(polohy studny není známa, podle místní tradice měla ležet v parkánu na jihovýchodě). Další budova s přízemím částečně zasekaným do skály bývala mezi palácem a severním skalním blokem.
Relikty ostatních staveb v nádvoří jsou nejspíše až novověkého původu; beze zbytku to platí o obdélné budově za bránou do nádvoří, kterou je nutno spojit až s romantickými aktivitami
v 19. století.
Rozsahem a podobou svého opevňovacího systému, který podle všeho pochází už z doby Jana Žižky, je hrad Kalich památkou, která stojí na počátku éry novověkého evropského pevnostního
stavitelství.
